Cestopisný zápisek z Kalifornie

Letošní konferenci QuEBS o kvantových efektech v biologii, která se shodou okolností odehrála v Berkeley, jsem využil k cestování napříč Kalifornií. Trochu netradičně proto přichází cestovní zápisek s několika postřehy z cest.

Už při příjezdu do San Francisca mne zaujala jedna věc: zatímco u nás doma jsme zvyklí na to, že vlak je prostě vlak (provozují ho České dráhy) a metro je metro (provozuje ho město), v USA se daleko více prosazují soukromé firmy ve všem možném. Z letiště v San Franciscu jezdí soukromé metro, BART, které vás za nějakých devět dolarů odveze až do Berkeley. Vedle něj ve městě funguje i (podstatně levnější) metro obecní, které se však s BARTem nekryje, takže u většiny tras stejně soukromníkovi zaplatíte. Další společností ve stejném městě je pak Caltrain, který provozuje místní vlaky do okolních měst směrem na sever i na jih. V USA však např. potkáte i speciální placené dálniční pruhy, které vás dovedou přímo na místo, bez nutností přejíždět mezi několika jednotlivými dálnicemi a asi i s možností se takto vyhnout zácpě.

Za naši trasu jsme vytipovali několik míst. Začali jsme prohlídkou San Francisca, poté jsme se přesunuli k pobřeží Tichého oceánu do národního parku Big Sur a zakončili jsme několika výlety v parku Yosemitském. Snad jediným přijatelným prostředkem pro takovéto cestování je auto, protože veřejná doprava v USA zdaleka není hustá. Řízení v USA má ovšem pro Evropana několik úskalí. Světla na křižovatkách jsou až za křižovatkou, takže pokud jste zvyklí, že červeným semaforem nesmíte projet, je potřeba být opatrnější. Za to na červenou klidně můžete odbočit, pokud je to směrem vpravo a pokud dáte přednost těm, co ji mají. Velice zákeřný je také způsob řízení křižovatek bez semaforů. Zapomeňte na přednost zprava. Pokud není jedna silnice vyloženě hlavní (což je málokdy), všechny cesty křižovatky mají ceduli STOP. Zastavíte a necháte projet všechny, kteří zde byli před vámi. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Po chvíli se ovšem ukázalo, že tento systém je docela efektivní, jakmile si na něj zvyknete. Poslední podivnost, které jsem si všiml je, že na dálnici nebo silnici s větším počtem pruhů není určené, že rychlejší jedou vlevo a pomalejší vpravo, ale všechny pruhy jsou rovnocenné. Chvíli jsme přemýšleli, jak je možné, že tolik Američanů, ačkoliv jinak mají téměř posvátnou úctu k zákonu a pravidlům vůbec, předjíždí zprava. Ono je to zde totiž povolené. (Alespoň myslím.)

San Francisco je příjemné město prý pověstné svými mlhami. Ty nás naštěstí vůbec nepotkaly a tak jsme viděli všechny jeho mosty v celé jejich kráse. Klasické americké rozdělení města do čtvercových bloků má ve městě postaveném na kopci zajímavý důsledek: ulice vedou přímo do kopce a jsou tak strmé, že auta mají přikázáno parkovat kolmo k vozovce, nebo alespoň zatočit při parkování pneumatiky tak, aby při jízdě ze svahu naráželi na okraj chodníku. Skoro jako první jsme navštívili Chinatown, který působil trochu jako zmatená velká prodejna suvenýrů s davy lidí. Jednoznačný charakter čínsky laděných budov byl ale patrný, zvlášť v kontrastu se zbytkem města. Zde jsme si také dali oběd v poměrně hektickém čínském fastfoodu s dost jiným výběrem, než potkáváme v ČR. SF je ale známé např. ostrovní věznicí Alcatraz, kterou jsme viděli jenom ze břehu.

Útočiště nám na několik nocí poskytli Standa a Helča, kteří se sem nedávno přestěhovali poté, co Standovi byla nabídnuta práce ve Facebooku. To byla samozřejmě výborná příležitost prozkoumat trochu blíž Sillicon Valley (tedy sídlo významných firem souvisejících s počítači, jako Google, Facebook, Apple, LinkedIn, apod.) Standa nám udělal exkurzi, ze které jsem nabyl dojmu, že pracovat ve Facebooku je skvělá věc. Zaměstnanci mají velkou svobodu volby zaměření i téměř naprostou volnost volby pracovní doby. V kampusu mají zdarma jídlo i různé pochoutky a mnoho příležitostí k odreagování, ať už jde o běhací pásy nebo spoustu her včetně šachů, starších arkádových hracích automatů nebo kulečníku. Atmosféru ve firmě nejlépe vystihují všudypřítomné kresby na stěnách, z nichž většinu nakreslili zaměstnanci sami. Utužují ji i různá firemní motta, z nichž mi nejvíc utkvělo „Move fast and break things“ - doslova „pohybujte se rychle a rozbíjejte věci“, což je ovšem myšleno v programátorském kontextu. Člověk se nemá bát rychle jednat a rozbíjet již existující struktury ve zdrojovém kódu. Dost mne to překvapilo, protože podobný přístup v programování většinou vede ke katastrofě a jiné známé velké firmy (např. Google) se jím (myslím) určitě neřídí. Ale když jsou lidi dost chytří, tak se v tom prý zvládnou orientovat a nakonec je výsledek lepší.

Našince překvapí i poměrně divoká příroda. Za jeden týden jsme ve volné přírodě potkali lachtany, tuleně, mořské vydry (Big Sur); vlka, medvěda a spoustu vysoké (Yosemite). Člověk si ale musí dávat pozor třeba i na vegetaci. Podél pobřeží roste všude tzv. Poison Oak, rostlina s listem podobným dubu, jíž vylučovaná látka podobná oleji způsobuje vážnou vyrážku, která může trvat až několik týdnů a může si vyžádat hospitalizaci. V letním vedru jsem tedy radši paranoidně zvolil tlusté rifle, protože to byly jediné dlouhé kalhoty k dispozici.

Cestou zpět jsem měl silné nutkání se zastavit v (ještě ne New) Renu, ale nějak jsem nedokázal kolegyni vysvětlit jeho historický význam - že roku 2240 to bude jedno z nejvýznamnějších měst Severní Ameriky a navíc největší malé město na světě. (Na mapě vůbec vyskakovaly místa jako Arroyo, Klamath, apod., což žádného fanouška Falloutu nemůže nechat klidným.)

Posledním zážitkem, který chci vypíchnout, je zajímavý rozhovor se stopařem z Izraele, který přes léto v USA pracoval. Izraelsko-Palestinskému konfliktu rozumím asi jako koza petrželi, ale bylo velice zajímavé si poslechnout, jak situaci vidí člověk, který v zemi žije. Základní jádro sdělení bylo, že politická scéna se skládá z pravice a levice, kde levice spíše hledá mírové řešení, kdežto pravice se snaží konflikt vyostřit nebo vyřešit silově. Kolem roku 2000 byla tamním levicovým předsedou vlády zahájena mírová jednání s Palestinou, která však selhala, protože premiér nebyl připraven přistoupit na palestinské požadavky. Po selhání jednání pak prohlásil, že pro mírová jednání nemá Izrael partnera, čímž se cesta k míru zavřela na dlouhou dobu. (Pokud selhala jednání levicové vlády, která má mírová jednání v programu, nepředpokládá se aktuálně, že by se o to pokoušel někdo jiný.) Diskutovanými možnými řešeními jsou buď vytvoření jednotného státu a postupná cesta k sociálnímu smíru, nebo vytvoření samostatného palestinského státu. Druhá možnost prý v sobě ukrývá populistickou kličku, protože ačkoliv se tato varianta diskutuje, Izrael je ochoten nanejvýš uznat palestinské území, ale nikdy jim prý nepřizná kontrolu nad vlastní armádou, hranicemi nebo rozvodnými sítěmi pitné vody. Tomu lze jen těžko říkat samostatný stát - a tak náš stopař předpokládá, že pokud k této variantě dojde, povede to jen k vyostření situace a k válce. Bez nároku na to toto sdělení jakkoliv komentovat jsem rád, že u nás populismus v politice spočívá „nanejvýš“ v otázce zadlužení státu. Když je ve hře válka, jde všechno ostatní stranou.

Vzali jsme i druhého stopaře, se kterým jsem si ale jenom procvičil popularizaci vědy, protože se hodně vyptával na to, čím se s kolegyní zabýváme. Zachovat jádro a přitom nezkreslovat skutečně není jednoduché, vůbec už se nedivím, že čtu v novinách takové bludy. Jinak je Kalifornie moc hezké místo a všem doporučuji se tam někdy podívat.