Greg Egan

Netajím se s tím, že mám rád sci-fi a fantasy. Čím je příběh exotičtější a čím víc nutí člověka přemýšlet, tím spíš se mi zalíbí. Odpůrci žánru často tvrdí, že zde je mnoho braků, které nestojí ani za otevření. To je pravda - čím víc knih jsem přečetl, tím jsem vybíravější (a zároveň o výběr přicházím, protože dobrých autorů skutečně není moc). Jedním z mistrů sci-fi je i australský spisovatel Greg Egan, kterého doslova chválím kudy chodím. Podívejme se na něj blíže.

Sci-fi je žánr, který dobře definoval jeden z jeho hlavních představitelů, Arthur C. Clarke: „Cokoliv, co by se v budoucnu mohlo stát sem patří, zbytek je fantasy.“ Sám se tohoto hesla držel - ve svých knihách se poměrně důsledně (i když taky ne docela) opíral o fyziku - popisoval lety k planetám, ke hvězdám a vůbec rozvoj lidstva. To je taky to, co si lidé většinou pod sci-fi představí. Lety do vesmíru a popis příběhů kosmonautů. Zdaleka ne každý autor se ale držel čistého sci-fi stylu, třeba ve slavné Duně mají hlavní hrdinové věštecké a telepatické schopnosti, zato příběh je tak silný, že takové mouchy vyrovná, Star Trek se zase nevyhnul warpovému pohonu a transportérům, které jsou snad ještě více technicky problematické a např. Star Wars má zase řád Jedi a Sílu. Všechny tyto mají zajímavý příběh a svět, ve kterém se odehrávají, ale o tom, že by se něco takového stalo následníkům lidí nemůže být řeč.


Naproti tomu Egan se drží (sub)žánru hard sci-fi - důkladně technicky popisuje, co a jak se v jeho světě děje. Nebojí se témat, kterým se ostatní vyhýbají, protože se zdánlivě hodně těžko vysvětlují a jsou nezvyklé a těžko uchopitelné. Většina jeho knih nastoluje spoustu provokativních otázek (kde jedna z nich např. vyprovokovala naši diskusi s Mikulášem o několik příspěvků níž). A k tomu všemu je potřeba ještě zmínit slovo transhumanismus (tedy zamýšlení nad tím, čím by se lidé pomocí techniky mohli časem stát) - to je to, o čem Egan píše především.

Jednou z hlavních linií jeho příběhů tvoří knihy Město permutací, Diaspora, Schild's ladder a Incandescence. Nejsou sice tak úplně ze stejného světa, ale všechny rozebírají stejnou představu budoucnosti lidstva, jen v různých etapách. Město permutací popisuje dobu, kdy počítače budou natolik výkonné, že si bohatí lidé mohou dovolit nechat pravidelně dělat sken svého těla. Jakmile zemřou, nechají se pustit na nejmodernějším hardwaru - ne jako nějací roboti, ale jako kopie - lidé, kteří žijí ve virtuální krajině, podobně jako postavy v nějaké počítačové hře. S tím je samozřejmě spojena spousta etických otázek. Měly by takové kopie mít lidská práva? A co na to veřejnost, když nejbohatší vrstva lidí přejde do počítačů a zajistí si (téměř) nesmrtelnost - a přitom efektivně budou vlastnit většinu prostředků? Nejdůležitější otázka se ale týká podstaty lidského vědomí - jak počítačový program vnímá sám sebe, jaké otázky bychom si museli položit, kdybychom se třeba mohli zkopírovat a spustit dvakrát, atd. (A vůbec, přečtete si knihu, nebudu kazit překvapení, protože vážně stojí za to.)

Naproti tomu Diaspora se odehrává podstatně dál v budoucnosti. Hlavní hrdinové už jsou jenom počítačové programy, které obývají virtuální krajinu, kterou si přizpůsobují dle svých potřeb. Fyzicky se přitom nacházejí v Polis, výpočetním uzlu zakopaném na nespecifikovaném místě pod zemí. Takové prostředí se může zdát natolik cizí, že musí být těžké o něm cokoliv psát, natož aby se v něm odehrával napínavý příběh. Egan to však zvládá výborně. Pokud např. hlavní hrdinové chtějí nějak vnímat skutečný svět, použijí některou z mnoha kamer, byť by třeba byla na oběžné dráze Jupitera - mohou se tam „podívat přímo“. Zajímavá je i výprava k původním lidem (na níž stráví hlavní hrdinové pouhý jeden den, který jim ale vzhledem k tomu, jak rychle počítač normálně běží, přijde skoro jako rok) - jednoduše přehrají sami sebe do robota, který je zanese kamkoliv bude potřeba. Další zajímavý problém byl např. jak má člověk, který žije tisíce subjektivních let ukládat svou paměť - nemůže si pamatovat vše najednou, ale taky by bylo hloupé vše zapomínat, takže část paměti mají jen pasivně „na vyžádání“. Nejlepší momenty samozřejmě neprozradím. O této knize bych řekl, že to bylo nejlepší sci-fi, jaké jsem kdy četl.


Schild's ladder naopak sleduje ty „lidi“ v daleké budoucnosti, kteří se rozhodli, že zůstanou ve fyzických tělech. Všichni mají v hlavě počítač, který nahrazuje mozek (to je ostatně společný rys mnoha Eganových knih - organický mozek nikdy nositeli nezaručí dlouhý život, proto je nutné vymyslet flexibilnější náhradu - tato varianta se sama nabízí), těla přitom střídají podobně jako oblečení. Tady se poprvé zabývá cestováním - pokud chce člověk cestovat, jednoduše se na druhou planetu pošle jako světelný signál (příslušně kvantově zašifrovaný), na druhé straně mu jednoduše dají nový procesor a tělo .. má to ale háček. Protože nejde cestovat rychleji než světlo, pokud se vydáte 300 světelných let daleko, vrátíte se nejdřív za 600 let. To ale znamená, že se vám všichni, koho jste znali, velice odcizí. Proto se cestování bere jako trochu zvláštní forma zábavy, ke které se neodhodlají zdaleka všichni. Dokonce je popisována planeta, jejíž obyvatelé se rozhodli mnohokrát zpomalit své myšlenkové pochody, aby mohli na případné cestovatele solidárně počkat. (Jako i předtím, tady též nechávám stranou děj knihy - jenom pro kamarády fyziky prozradím, že lidstvo při jednom experimentu vytvoří vakuum, které je stabilnější a energeticky výhodnější než to naše .. naštěstí není lorentz-invariantní a šíří se jenom půlkou rychlosti světla... ehm .. když jsme u toho, taky se tak těšíte, až nám spustí urychlovač? (Jenom vás straším...)) Co se této série knih týká, tak mi Greg Egan přijde jako novodobý Jules Verne, zkrátka píše budoucí historii, jen si na její realizaci budeme muset pár (set) tisíc let počkat.

Trochu stranou je kniha Teranesia, která si pohrává s evolucí - co kdyby se najednou začala chovat jinak, než čekáme? (S příslušně dechberoucím, rozhodně nijak spirituálním, závěrem.) Např. Úzkost zase vezme doslova myšlenku antropocentrismu. Vesmír je tu jenom proto, že nad ním někdo přemýšlí .. z takových předpokladů se dá vyvodit kde co. Tady mi ale trochu vadila Eganova příliš horlivá propagace teorie všeho a krajního materialismu, celkově je ale kniha relativně dobrá. Naposled zmíním Karanténu, která mi přišla oproti zbytku hodně slabá, protože Egan píše o kvantové mechanice, kterou ale pořádně nepochopil, takže co popisuje je čiré fantazírování. (Což sám na jedné Usenetové diskusi říká.) Rozhodně ale všem doporučuji krátkou sbírku povídek - Axiomat. (A začněte rovnou od druhé povídky, abyste neřekli, že jsem blázen, že něco tak překombinovaného čtu. )

Psal bych ještě dál, jsem zkrátka nadšený, protože jsem v USA dokoupil i knihy, které u nás nevyšly, ale myslím, že na krátký článek to stačí...